Jarda Vychodil ze Sportovního deníku fanouška: Do vedení českých klubů se konečně dostali schopní lidé
14 min read
ZDROJ: Jaroslav Vychodil
Jarda Vychodil už několik let na svém facebookovém profilu Sportovní deník fanouška baví čtenáře svými nekonvenčními postřehy ze světa sportu. V tomto rozhovoru Jarda prozradil, co si myslí o aktuální české klubové scéně, co podle něj dělá reprezentace špatně i jakou knihou ve spolupráci s legendárním komentátorem Pavlem Čapkem brzy obohatí český knižní trh.
Na svém facebookovém profilu často chválíte prezentaci českých klubů v Evropě. Co za tímto úspěchem podle Vás stojí?
Je to tím, že se ve fotbale začali angažovat lidé, kteří volí byznysovou moderní evropskou metodu. Řekli si, že je fotbal přeci odvětví jako každé jiné, takže je třeba jej vnímat komplexně, pracovat s lidmi, pracovat s fanoušky, pracovat se skautingem a uchopit to celé jako jeden velký produkt. Ve fotbale se u nás zkrátka začali pohybovat kvalitní lidé, kteří se oprostili od starých zažitých pořádků z dob socialismu a začali pracovat tak, jak se to dělá v Evropě, což přineslo viditelné výsledky.
Máte na mysli někoho konkrétního?
Jedná se o celou skupinu lidí kolem obou pražských „S“ i Plzně, i když ta samozřejmě funguje spíše na rodinné bázi a operuje s o něco menším rozpočtem. Je to celé o škále managementu daného klubu, který si do důležitých pozic dosadil schopné lidi a začal věřit v cestu, kterou se vydal. U Sparty to například byla cesta zahraniční, jež skutečně začala nést své ovoce. Úspěchy z poslední doby samozřejmě také generují nemalé peníze, které tyto kluby mohou na výsluní udržet i nadále.
Předpokládáte tedy, že se tyto úspěchy budou opakovat i v dalších letech? Není to otázka jen jednoho či dvou povedených ročníků?
Ne, já si myslím, že je to extrémní trend, a pokud budou kluby dál věrné své filozofii a nikde se to lidově řečeno „neposere“, tak může být český fotbal na špici dlouho a Ligu mistrů si tu můžeme užívat třeba pět let po sobě. Pokud se získané finance navíc využijí ještě lépe, než se využívají nyní, tak není důvod, proč bychom se neudrželi na vrcholu. Praha je navíc krásná a image fotbalového města ji moc sluší.
Vraťme se do ligy. Myslíte, že má ještě Sparta reálnou šanci obhájit titul, nebo letošní sezónu ovládne Slavia?
Absolutně si nemyslím, že je rozhodnuto. Ve hře zůstávají desítky bodů a bylo by bláhové předpokládat, že Slavia ligou prolétne bez ztráty kytičky. Vždyť jen v derby je ukryto ještě šest bodů. Vzhledem k tomu, že nás navíc po základní části čeká nadstavba, tak Slavia rozhodně nic v kapse nemá. Slavia je teď favoritem logickým i kurzovým, ale stát se může cokoliv. Nikdo neví, v jaké formě budou sešívání hrát za dva měsíce nebo třeba v dubnu a květnu, kdy už půjde do tuhého.
V čem dělá Sparta v lize chybu?
Neřekl bych, že Letenští někde dělají vyloženou chybu, ale že jde spíše o mírné odbočení v procesu. Je velmi složité udržet si špičkovou výkonnost po celou sezónu bez toho, aniž by se prohrávalo. Sparta má za sebou ztráty s Olomoucí, Slavií i Plzní. Ani jeden z těchto zápasů se výsledkově ani herně nevyvedl, ale Slavii se za dva měsíce přece může přihodit to stejné. Je téměř nemožné přejít celý rok bez zaváhání. Je samozřejmě třeba uznat, že klíčoví hráči vykazují větší únavu. Například Birmančević je od začátku sezóny zatavený, navíc hraje i za srbskou reprezentaci, takže moc času na odpočinek nemá. Sparta se navíc pokouší zapracovat do týmu hrotové útočníky a vyhodnocuje, na jaké typy zápasů se hodí Olatunji a ve kterých bude naopak platnější Rrahmani. Roli hraje i fakt, že sparťané mnoho sil soustředili na postup do Ligy mistrů, jelikož to pro ně bylo něčím naprosto výjimečným a magickým. Logicky si tedy řekli, že postoupit je pro ně alfa a omega všeho. Když viděli, že je los relativně příznivý, tak udělali vše pro to, aby do milionářské soutěže vstoupili co nejlépe. Podvědomě tedy mohla jít domácí liga na druhou kolej, ale těch faktorů je samozřejmě více. Tento rok toho však ještě nabídne mnoho zajímavého a domnívám se, že se pozice na špičce tabulky ještě rozhýbou.
Přejděme k reprezentaci. K té se vyjadřujete o něco kritičtěji než například k českému působení v evropských soutěžích. Čím to je?
Jsem k ní kritičtější, protože k ní jednoduše přistupuji jinak. Základy úspěchů národního týmu lze vybudovat jedině mnohaletou prací předtím, než konečný reprezentační kádr vůbec vznikne. Nebudu tajit, že podle mého názoru aktuálně máme jeden z nejhorších kádrů, jaký jsme kdy měli. Už teď narážíme na strop toho, čeho je národní tým v této podobě reálně schopen dosáhnout. Z tohoto důvodu na výkony často pohlížím spíše omluvně s tím, že za to hráči do jisté míry nemohou, ale na druhou stranu musí být znát, že je přístup trenéra, realizačního týmu i hráčů na nejvyšší možné úrovni a že se trenér z kádru pokouší vytěžit naprosté maximum, což jsem po jmenování Ivana Haška úplně neviděl. To byl hlavní důvod mé kritiky. Jeho jmenování nebylo dostatečně zdůvodněno a ani nebylo nijak vysvětleno, na základě jakého stylu hry a jaké vize si získal důvěru FAČR. Na EURU nedokázal týmu vtisknout tvář a pak nastal výbuch v Gruzii, který neduhy z EURA ještě umocnil. Abych byl objektivní, tak musím uznat, že poslední sraz skončil vcelku dobře. Tam to už nějaké základní rysy mělo. Šanci začali dostávat lidé, kteří hrají i ve svých klubech, což je podle mě naprosto stěžejní. Reprezentace není od toho, aby se tam někdo rozehrával. Reprezentace je o tom ustálit si širší kádr lidí, kouknout se, jak to v ligách dopadlo minulý týden, a povolat ty, kteří opravdu minulý týden zahráli dobře, a naskládat je do sestavy. Nelze k tomu přistupovat tak, že pošlu do zápasu někoho, kdo odehrál za poslední dva měsíce pár minut, a budu se modlit, aby se stal zázrak a on na tom hřišti ukázal něco kloudného.
Preferujete tedy, aby v základní sestavě hráli pravidelně nastupující hráči méně kvalitních lig, než aby dostávali přednost hráči, kteří sice hrají v pěti nejlepších ligách, ale jejich minutáž není až tak uspokojivá?
Já bych neříkal „z méně kvalitních lig“. Hráči základní sestavy Sparty, Slavie a Plzně na tom kvalitativně nejsou jakkoliv hůř než hráči, které aktuálně máme v zahraničí. V Realu Madrid ani Manchesteru City přeci žádný Čech nehraje. My máme legionáře v Mönchengladbachu, Hoffenheimu a Glasgow Rangers, což jsou týmy, s nimiž jsou Sparta se Slavií schopné hrát vyrovnanou partii. Pokud navíc daní hráči domácí ligy táhnou svůj tým v evropských pohárech, tak musejí v reprezentaci bez diskuze dostávat přednost na úkor hráčů paběrkujících v zahraničí.
Nepřijde Vám, že je kritika reprezentace často poněkud přehnaná, a to jak k trenérům, tak i k hráčům? Narážím například na kritiku Jaroslava Šilhavého, který nás dovedl do čtvrtfinále EURA, do elitní skupiny Ligy národů a nakonec i na další EURO, ale přesto bylo jeho působení v médiích vnímáno spíše negativně.
Já přehnanou kritiku taky nemám rád, a to už od doby, kdy nás vedl Michal Bílek na EURU v Polsku. Všichni do něj ryli a pískali na něj před zápasem, s velkou vlnou negativity se potýkali také Milan Baroš a Jarda Plašil a nikdo ve světě moc nechápal, proč se něco takového děje. S Jardou Šilhavým to bylo podobné, i když s tou výjimkou, že v jeho případě realizační tým zkrátka neustál tlak. Postupně vyplouvalo na povrch, že mnoho věcí nebylo manažersky řešeno nejlépe. Pokud se vám tři týpci z týmu ožerou v Belmondu, tak se jedná o extrémní selhání managementu. Samozřejmě, ti kluci se občas chovají jako děcka, ale pokud by to měl management pevně v rukou a vydobyl by si u hráčů potřebný respekt, tak by se jim něco takového v životě nestalo. Problém byl i v tom, jak arogantně k tomuto průšvihu realizák přistoupil. Teď nemluvím o panu Šilhavém, ale o lidech pod ním. On sám je zlatý člověk, který odvedl pro národní tým ohromný kus práce a dovedl nás až do čtvrtfinále EURA. Na podobný úspěch můžeme čekat dlouhá léta.
Podle Vás tedy „Belmondo“ není čistě osobním selháním daných hráčů?
Určitě ne. Neříkám, že jsou ti kluci zrovna jaderní fyzici, ale jistě si uvědomovali, že když do takového klubu jdou, tak je někdo stoprocentně vyfotí a bude z toho průšvih. Jim to ale bylo úplně jedno, oni věděli, že se to provalí, a přesto tam šli snad i na truc, naschvál. Do takového stádia to dobrý management nemůže nechat dojít.
Co byste řekl na to, kdyby vzal reprezentaci do rukou zahraniční trenér?
Jsem jednoznačně pro. Sparta ostatně dokazuje, že to může být trefa do černého. Reprezentace je samozřejmě trochu jiný svět, do ní si hráče nekoupíte. Zahraniční cesta je rozhodně strašný risk, nemusí se vyplatit a můžete se lehce seknout. Je potřeba vybírat extrémně pečlivě, například Poláci mohou vyprávět, co si s nešťastně vybranými zahraničními trenéry zažili. Klíčové je dobře vybrat samotný prvotní tým, jenž následně zanalyzuje a vyhodnotí, jaký zahraniční trenér by se k reprezentaci hodil nejvíce. To znamená, že o tom těžko může rozhodovat někdo, kdo tomu nerozumí, ale je třeba udělat svébytné výběrové řízení, které jasně definuje, jaká kritéria jsou pro nás podstatná a jakou koncepci si představujeme. Zvolený trenér a vize, již bude mít realizovat, se poté musí vhodným způsobem představit veřejnosti a kouč musí dostat čas a důvěru k tomu, aby ukázal, co umí. Obávám se, že vedení našeho svazu však není dostatečně kompetentní k tomu, aby takový proces výběru zahraničního trenérského štábu vůbec realizovalo.
Jste spoluautorem knihy „Branky, body, příběhy“, která je zaměřena právě na sportovní příběhy a osobní vzpomínky známého sportovního komentátora Pavla Čapka. Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Pavel se ke mně dostal přes moji stránku na Facebooku. Četl mé příspěvky, poté mě kontaktoval a začali jsme si psát. Za nějakou dobu jsme se sešli na oběd a začali jsme spolu pravidelně chodit na pivo nebo na kávu. Během diskuzí o sportu jsme dospěli k tomu, že na něj máme velmi podobné názory. Jelikož Pavel završuje svůj čtyřicátý rok v České televizi, tak chtěl nějakým způsobem vybilancovat svoji bohatou kariéru. Oslovil mě, jestli bych mu nechtěl pomoct a napsat o něm nějakou knížku. Mně se ten nápad zalíbil, takže jsem se do toho vrhnul.
Do jaké míry je kniha přímo o Pavlovi a do jaké míry je věnována sportu?
Řekl bych, že je to velmi vyvážené. Jedná se o Pavlovy zážitky ze všech velkých sportovních akcí, kterých se zúčastnil, takže sport samozřejmě hraje hlavní roli. Já jsem se do knihy snažil vnést i pohled člověka, který ony významné okamžiky nezažil za mikrofonem, ale u televize. Kniha je tedy nabitá emocemi a příběhy a snoubí se v ní pohledy jak komentátora, tak i fanouška.
Jak vypadala Vaše spolupráce s Pavlem Čapkem? Bylo to tak, že Vám odvyprávěl nějaký příběh a Vy jste ho poté sepsal?
Přesně tak. Jezdíval jsem k Pavlovi domů, kde mi vždycky uvařil nějaký výtečný čaj, potom jsme si sedli, já jsem zapnul diktafon a on povídal. Povídal a povídal a klidně by mohl povídat celé roky. Zatímco já jsem za svůj život byl na olympiádě jednou, on se v rámci své práce podílel na čtrnácti, což je naprosto neuvěřitelné penzum. Já vůbec nedokážu pochopit, jak takového čísla může během své kariéry člověk dosáhnout. Pavel tedy mluvil a já jsem to později začal sepisovat. Důraz byl kladen na to, aby vše odpovídalo realitě, abych si třeba něco nepřibarvil tak, aby to zkreslilo skutečnost. Poté jsme ještě vše doladili do finální podoby.
Co myslíte, že se na knize povedlo nejvíce? Na co se mohou čtenáři těšit?
Jsou tam některé velice pikantní historky. Myslím, že zrovna historka o tom, jak se Pavlovi během finále olympijského fotbalového turnaje v Pekingu chtělo na záchod, je fakt dobrá.
Váš Sportovní deník fanouška je charakterizován neformálním, odlehčeným jazykem a neschází mu nadhled a vtip. Myslíte si, že je tento přístup ve sportovní žurnalistice potřeba častěji? Co podle Vás české sportovní žurnalistice chybí?
Já mám strašnou výhodu v tom, že se nemusím řídit žádnými pravidly. To je extrémní výhoda oproti běžným novinářům. Já můžu psát sprostě, můžu si hrát s interpunkcí, můžu používat hovorové výrazy, můžu si zkrátka psát, jak se mi zlíbí. To je podle mě ten základní důvod, proč jsou mé příspěvky tak čtené. Běžní novináři si takovou svobodu nemohou dovolit. Vím to z vlastní zkušenosti, jelikož působím také jako copywriter pro Český olympijský tým, takže na vlastní kůži vnímám, že psát pro oficiální médium je úplně něco jiného. Proto se pak vždycky rád vrátím ke Sportovnímu deníku fanouška. Je to hotová slast a blaho, když se můžu vyřádit, jak jenom chci. Určitě tedy zastávám názor, že cesta k dobré novinařině je přiblížit dané téma běžným lidem. Psát tak, jak to vnímají oni sami. Novináři v některých médiích se o to už pokoušejí. Občas mi přijde, že se jejich články podezřele podobají těm mým, ale to bude spíše náhoda.
Kde nacházíte čas udržovat si tak velký přehled o sportovním dění?
Moc nespím. Navíc jsem extrémní workoholik, takže když se do něčeho zažeru, tak prostě jedu jak buldozer a nevidím vpravo ani vlevo.
Sportovní deník fanouška sledujte zde:
Instagram 90 minut najdete zde:
90 minut (@90mincz) • Fotky a videa na Instagramu
Jarda Vychodil (1987)
– Vystudoval právnickou fakultu v Olomouci a dlouho se živil jako vrcholový manažer.
– Miluje sport a poutavě o něm píše. Kamarádi ho přesvědčili, aby své postřehy sdílel veřejně.
– Před necelými třemi roky založil na Facebooku stránku Sportovní deník fanouška. Ta má nyní již více než 17 tisíc sledujících.
– Jarda na svých stránkách popisuje sportovní příběhy nejen českých sportovců napříč všemi odvětvími. Jde například o fotbal, hokej, tenis, basketbal, ale věnuje se i atletice, baseballu, vodním sportům nebo šipkám.
– Díky své stránce navázal spolupráci s Českým olympijským týmem a už více než rok se jako copywriter podílí na obsahu jeho sociálních sítí.
– Seznámil se se sportovním komentátorem Pavlem Čapkem a 8. listopadu vychází jejich společná kniha mapující – Pavlovu kariéru s podtitulem „Branky, body, příběhy“.
– Se sportovní komunitou Jedeme fandit organizuje cesty za sportem zejména do Spojených států a Kanady a pomáhá lidem plnit jejich sny.
– Sport ho naplňuje a věnuje se mu na 110 %.
